Až slunce vyhoupne se nad obzor

 

… byl duben letošního roku. Ve slunečním zvěrokruhu znamení Berana. Toho pátečního rána, které protáhlo se až k polednímu, snažila jsem se dohonit, co dohonit se nedalo. Ve své pouti došla jsem až na úpatí stolové hory. Je protkaná stezkami, po kterých jsme se spolu procházeli. Kam chodíval jsi za mnou ke studni, kde jsme jak herci za hradbami měli kousíček území pro sebe.
Tak tedy znovu. Vytáčím nové mobilní číslo. Kolikáté dnes?Opět ženský hlas. Znovu vysvětluji svou prosbu. Paní se dívá do knihy a potvrdí mi, že ten, koho hledám, u nich skutečně je.
Našla jsem tě, našla. Přes JIPku, internu, hospic, patologii, technické služby, pohřební službu došla jsem do cíle.
Mohla bych ho vidět, mohla bych ho prosím vás ještě vidět? Něco důležitého jsem mu nestačila říct.
Paní vnímala mé silné rozrušení.
To musím dojít dolů a zjistit, co a jak. Zavolejte za chvíli.
Za pět minut?
Spíš za deset. Než dojdu dolů, pak zase nahoru…
Netrvalo tak dlouho a zvoní telefon. Paní z krematoria.
Mám pro vás špatnou zprávu. Před hodinou ho…
Před hodinou?
Snad se mi na chvíli zastavilo srdce. Tohle je definitivní. Konečné. Nevratné.

Zatím, co jsem telefonovala na všechny strany, snažila se dohonit, co dohonit se nedalo, na úpatí stolové hory vznesl se k modrému nebi bílý obláček. Beránek. Jediný. A přece jeden z mnoha. Květy sakur, šeříků, pampelišek, sedmikrásek, mandloně, kterou jsi vysadil u svého domu, se před poledním sluncem omamně rozvoněly. Cosi tichého zvěstovaly, co však člověk neslyšel.

P.S. Dnes vím, že to tak mělo být. Úprk do nikam. Ten nuzný obraz měla bych stále před očima. Děkuji ti, velkorysý.. Půjdeme spát, ráno, před svítáním, vydáme se na pyramidu u Hořence v krajině naší milované. Ovečky tam tiše spolu s námi budou čekat na okamžik okamžiků, kdy slunce vyhoupne se nad obzor.