Svobodný domek

PRVNÍ JARO MIMO MĚSTO

(konec května 2018)

Venku konečně pořádně prší. Kapky bubnují na střešní okna mého pronajatého podkrovního bytu. Dnes budu poprvé spát na své louce, poprvé o úplňkové noci. Včera měsíc tak krásně zářil nad lesem u rybníka, kam se chodívám koupat. Dva měsíce bydlím mimo město v nevelké obci Jindřichovice pod Smrkem. Když jsem se v polovině března stěhovala, tady ležel ještě sníh. Teď je tu vedro jak na Jadranu. Přesně si vybavuji ono sobotní odpoledne, kdy jsem měla v autě poslední věci z bytu, tři kočky, psa, klíče jsem předala novým majitelům svého bytečku v Litvínově na Osadě, a vydala se na cestu velké životní změny. Maminka mi to do poslední chvíle rozmlouvala. Vzpomněla jsem si silně na její slova, když jsem se za Frýdlantem blížila k mému novému domovu v bílé tmě. Viděla jsem tak pět metrů před sebe, sníh smýval hranice mezi silnicí a loukou. Cesta do nikam. Ale už nešlo vrátit se. Nebylo kam. V tu chvíli jsme měla chvilkovou pochybnost, kam a proč to vlastně jedu.

Pochybnost se záhy rozplynula. Při prvních procházkách zdejší krajinou jsem si stále pro sebe opakovala (a stále opakuji) to je krása, to je krása. Poznávám tu nové zajímavé lidi, kteří sem přišli inspirováni sibiřskou poustevnicí Anastásií, do eko domků s travnatou střechou, za svobodným vzděláváním svých dětí, za čistou přírodou. Poznávám také starousedlíky a zdejší patrioty. Jindřichovice pod Smrkem bývávaly nazývány na počátku 20. století Malou Vídní, bylo tu všechno, na co si jen vzpomenete včetně tančírny, divadelního sálu, kina, poměrně dost obchodníků, řemeslníků a v textilkách tu pracovalo tři a půl tisíce zaměstnanců. Odtud jezdívaly vlaky do Polska, přes Německo k Baltu. Ve vile, která dodnes stojí, a kde mám shodou náhod pronajatý byt, žil dědeček vynálezce lodního šroubu Josefa Ressela. S odsunem Němců bylo dost domů zbouráno, Malá Vídeň je dnes oázou klidu kde čas, zdá se, není pánem.

Na půlhektarovém pozemku mám už první zázemí, zahradní domek tři krát tři metry. Do budoucího sadu jsme vysadili první jabloň, třešeň, višeň, švestku a hrušeň. Plánuji přírodní jezírko na koupání a těším se, až nad ním budou lítat vážky, až se tam objeví první vodoměrky, znakoplavky, až se tam budou koupat ptáci anebo tam budou chodit pít včelky. U sadu budou prozatím tři lidové nebo-li Warré úly. A snad se podaří brzy vyřídit stavební povolení a na louce bude stát menší celodřevěný domek na bydlení.

Když se za ty dva měsíce ohlédnu zpátky, louka v krásné přírodě, kde zatím není skoro nic, naplňuje mě pocitem radosti, štěstí, svobody. V náruči Matky Země učím se znovu chodit bosá…

 

NA ROZHRANÍ DVOU SVĚTŮ

V čase, kdy tyto webové stránky vznikají, ocitám se na rozhraní dvou světů. Píše se leden roku 2018. Ještě zatím sedím v teple pohodlného atypického městského bytu 4+kk v památkové zóně starých cihlových domů, s veškerou vybaveností v dosahu několika minut. Ještě tu jsem, i když vlastně nejsem. Byt už náleží novým majitelům, kteří s přestěhováním nespěchají. Já vlastně také ne. Nevím, co mě čeká. Ale co, voda na pokraji vodopádu také neví, kam poletí…

Mým novým domovem bude louka na konci světa, i když tamní říkají, že na jeho začátku. Louka, kde voní planě rostoucí květiny a byliny. Kolem už stojí několik ekologických dřevostaveb se zelenou střechou. Tamní lidé jsou usměvaví a přívětiví, tam si na soulad s přírodou nehrají, tam ho skutečně žijí. Půlhektarová louka je stavebním pozemkem, velkou výzvou, jak naplnit svůj sen. Bez hypotéky. Proinvestovat tolik, kolik získám za prodej bytu.

Malý soběstačný svobodný domek s přírodním jezírkem, ovocným sadem, zahradou, včelínem je nyní v rovině vizí, nákresů, vyjednávání. Chcete-li, sledujte, jak se od samého začátku rodí na světlo světa.

Louka je sama o sobě krásná. Má-li člověk toto přirozené bohatství, nepotřebuje už příliš… …snad jen, kam uchýlit se v zimě ke spánku.