Nedopsaná…

Do herecké šatny ve Stavovském divadle dopadá dopolední podzimní slunce. Sedím s Borisem Rösnerem u jeho stolku se zrcadlem. Chvíli se na sebe zadívá. Pak si prsty prohrábne vlasy, zakloní se na židli a zapálí si cigaretu. Každý jeho pohyb, každé gesto, každý úsměv i mrknutí oka je přesné a naplno. Mě probleskne hlavou naše první setkání. Oslovila jsem tohoto hereckého Mistra jako novinářka a požádala ho o rozhovor. Dnes si uvědomuji, že jsem měla velké štěstí, protože jsem mu prvně volala domů na pevný telefon a zvedl ho právě Boris. Od rána od devíti do večera do noci má pořád plno práce. Zkouška, dabing, škola, rozhlas, představení. Běží životem na plný pecky. Byla to tehdy klika, že byl dopoledne chvíli doma.
Na rukopis autorizovaného rozhovoru mi napsal svůj mobil. Pozval mě na Fausta. Lepšího Mefista jsem neviděla. Pochlubil se, že režisér Jan Schmidt ho obsadil do hlavní role principála televizního seriálu Stříbrná paruka. V Národním divadle dostal roli Harpagona. Vzal mě na DAMU, abych zažila, jak pracuje se studenty, prožila jsem ho v niterném dialogu s Táňou Fischerovou v Bachově Mostu přes navždy, následně v Iluzi… Nasávala jsem jeho mistrovství a zároveň velkorysé lidství pro naši plánovanou knihu. Ale sednout si s ním chvíli v klidu, aby vypravoval, vzpomínal, plánoval, snil, nadával, smál se i plakal, se nám poštěstilo až teď.
„Budeš to mít těžký,“ usmívá se a vypustí z úst bílý obláček z jeho oblíbených camelek. „Nemůžeme se spolu domluvit na pravidelných schůzkách. Je to spíš náhoda, že se mi během dne naskytne chvíle volna.“
Pak se napil ze šálku kávy, znovu potáhnul z cigarety. A jeho hlas zalétal až kamsi k výšinám za milovanou maminkou, ke karbanickému stolu, kde hrával karty s babičkou a dědou, a kde ve dlouhé chvíli loupal červenou barvu ze žárovky, která praskla a střep se mu zaseknul do oka, k šicímu stroji, když si šil kalhoty, do klubu Šaldova divadla v Liberci, kde začínal a kde jeho žena pletla oblečky na jejich dceru, na jeviště Městských divadel  pražských za Václavem Vozkou. A pak mi prozradil tajemství, které si neumí vysvětlit. K padesátinám dostal přání napsané rukou Josefa Kemra. Nebylo by na tom nic neobvyklého, kdyby pan Kemr nebyl už několik let mrtvý.
Před další schůzkou mi přišla do mobilu nečekaná zpráva: Jsem nemocný. Zápal plic. Nebudu fungovat až do prázdnin.
Prázdniny uběhly a Boris se do divadla nevrátil. Zprávy se šířily nejrůznější, ale já jsem věřila, že je silný, že se vyléčí. I když hrozba rodinného prokletí visela právě nad jeho hlavou. Počátkem září jsem mu zavolala. Z jeho hlasu byl slyšet smích a radost: „Jedu právě z nemocnice. Dělali mi kompletní vyšetření. Mám všechny buňky naprosto zdravé,“ zářil novým životem. „Měl jsem nejlepší péči, doktoři jsou prostě machři. Dám si teď chvíli pauzu, počkám, až mi narostou vlasy, až se z toho všeho vzpamatuju, a pak se sejdeme.
Plynuly měsíce a blížily se Vánoce. Pak se začalo proslýchat, že se zákeřná nemoc vrátila. Když jsem v trafice uviděla v nejmenovaném bulváru titulek Boris Rösner umírá sám a v zapomnění, měla jsem šílený vztek na všechny ty hyeny novinářské a nikdy jako novinářka jsem nepochopila a nepřipustila tento způsob žurnalistické práce.
 
Poslední májový den roku 2006 zemřel. Kletba se vyplnila. „Krávy, budete to muset nějak vydržet,“ směju se se slzami v očích jeho výroku.
Všechny jeho fotky, nahrané kazety, články, které nám spolu vyšly v novinách, moje prvotní poznámky naší knihy… vše jsem uložila do krabice a zavřela. Přestala jsem počítat dny, týdny, měsíce od jeho smrti. Neměla jsem sílu poslouchat z nahrávek jeho hlas, dívat se na jeho fotky. Práci na knize jsem sama před sebou odmítala.
Až dnes. Otevřela jsem pomalu víko a všechny vzpomínky rázem ožily. Boris se směje z obrázků, jeho pamětní prsten se třpytí na prostředníku pravé ruky, jeho husté vlasy mají šedostříbrný lesk. Zkouším chvíli psát se zavřeným okem, abych si vyzkoušela, jak od malička koukal na svět.
Do diktafonu vkládám kazetu nazvanou Boris Rösner 1. V duchu se vracím zpátky do jeho sluncem zalité herecké šatny. Jeho cigareta ještě hoří a při šálku kávy vypravuje.
 
Vlčku, pojď domů, pojď, volá babička z pavlače…
 
P.S. Borisi, děkuji.