V té písni písní

 

V čase tom, kdy navrací se do dnů mých věčná a bezbřehá píseň písní, tvá slova nacházím jak kamínky z hory té jediné.

Jsi, a přece tě stále hledám. Tak blízko srdci mému, tváře červenají svítáním, v oparu něžném hledím ti do očí. Jak herec v šatu nuzném své blankytné oči ukrýváš, šalamounská skrýš.

Svět povstal skrze tebe, ten svět tebe však nepoznal.

Jen jednou, jedinkrát, v probuzení z chvíle noci, nechals mě spatřit tvou tvář.  A pravils: až zapomeneš na ty, kteří chvástali se ve své pýše a ty, důvěřivá, zvalas je dál, teprve pak přijdu, ulehnu vedle tebe a s tebou. Slunce a Země, dva odvěcí milenci, prostoupí se zas ve své nekonečné lásce, ze které vše živé vzešlo a vzplálo.

Jsi tu, neviděný, tichý a skromný, bez královského pláště. U bočního vchodu postáváš a s trpělivostí hledíš na davy proudící ke Zlaté bráně. Když pampeliška mění se v bílé chmýří, jsi to ty, kdo nabídne padáček každému semínku než poletí.

Přes řeku Bílou stával kdysi most, most, po kterém kráčels v šatu člověka. Co na tom, paměť je krátká, avšak zas a znovu noří se odkudsi obraz ten. Vše prolíná se a mění. V proudu slova bez konce a začátků. Domovinou srdce svého, krajinou severní, kráčím tu sama. Už tě nehledám.

Svět povstal skrze tebe, ten svět s tebou tančí zas…