Ráda se procházím ráno po zahradě. Vzduch jinak voní než přes den, nespočet kapiček rosy na stéblech trávy vytváří barevnou mozaiku korálků třpytících se ve slunci. Kromě skleníku a bylinkového záhonku tu mám zatím jen několik málo keřů a pět ovocných stromků vysazených před rokem a půl. V poměrně kamenité a ne příliš úrodné půdě se snaží a snaží, ale rostou pomalu. Baví mě k nim s úctou přicházet, pohladit jejich listy, větvičky, zeptat se jich, jak se jim daří a poděkovat za první nesmělé plody.
Na višni jsem objevila ještě čtyři plně zralé malé višně. Rozzářily se mi oči. „Rozdělíme se, pravím malému stromku. Její lístečky se zachvěly. Vložila jsem ty malé kuličky do úst a vychutnávala je plnou soustředěností. Dvě višně a mé pecičky jsem položila k jejímu kmenu. Znovu jsem pohladila její lístky a usmála se na ni s povděkem. Oči se mi zalily slzami a vzpomněla jsem si na knihy Vladimíra Megreho o sibiřské poustevnici Anastázii. Na jeho příhodu s višní, kterou také vysadil v neúrodné půdě.
„Našemu setkání mohlo předcházet mnoho dychtění tvé a mé duše, možné dokonce našich blízkých nebo dalekých rodičů. Možná, že tohle způsobilo jenom jedno vzplanutí višně, co roste na zahradě tvého domu za městem. Ale ne loď.“
„Co s tím má společného višeň na mé zahradě?“
„Mnohokrát jsi prohlížel svůj život, ale nevšiml sis této višně a citů spojených s ní. A přesně ony byly tou hlavní událostí posledních let tvého života. Vesmír nereagoval na tvou loď. Popřemýšlej, co může pro Vesmír představovat primitivní, rachotící a nemyslící mechanismus, který se neumí obnovovat? A višeň… Malinká sibiřská višeň, pro kterou jsi ani nenašel místo ve svých vzpomínkách vzbouřila vesmírný prostor, změnila běh událostí souvisejících nejen s tebou, ale i se mnou. Protože je živá a jako všechno živé je nerozlučně spjatá s celým vesmírem.
Pak Vladimír vypravuje Anastázii, jak koupil na tržnici tři malinké sazenice višně. Jedna měla příliš ořezané kořínky, přesto si ji nechal. Byla nejvíce rostlá. Sazenice zasadil a té s ořezanými kořínky přilepšil černozemí, rašelinovou drtí a hnojivem. Hnojivem jí sice spálil ještě dva malé kořínky, ale višeň vydržela. Chodil za ní, občas také hladil její větvičky, radoval se z lístků, zaléval ji. Zatloukl kolík do země a přivázal kmen, aby ji vítr nezlomil.
Anastázie mu vysvětlila, že rostliny reagují na projevy lidských citů. Snaží se udělat všechno možné pro zabezpečení života člověka, jak to vymyslel Veliký Tvůrce. Jedny přináší plody, druhé se snaží svými krásnými květy vyvolávat v člověku pozitivní emoce, třetí očišťují vzduch.
„Je tady ještě jedno, neméně důležité předurčení. Rostliny, se kterými je člověk v přímém kontaktu, pro něho vytvářejí Prostor skutečné Lásky. Té Lásky, bez které život na Zemi není možný.
Ale ty jsi pečoval jenom o jednu. A tehdy se malinká sibiřská višeň začala snažit sama udělat to, co může udělat jenom několik různých rostlin dohromady. Její úsilí bylo vyvoláno tvým neobvyklým zacházením s ní. Chodil jsi za ní unavený po bouřlivém dni, a často jsi jen stál a díval se na ni. A ona se snažila.
Ještě před objevením prvního ranního paprsku slunce se její lístečky snažily zachytit jeho odraz v rozjasňujícím se nebi. A když slunce zapadalo, pokoušela se využít světlo zářících hvězd. Její kořínky obešly pálivé hnojivo, dokázaly vzít ze země to potřebné. A šťáva ze země proudila v žilkách višně trochu rychleji, než je obvyklé. Jednou, když jsi přišel, uviděl jsi na tenkých větvičkách malinké kvítky. Na jiných stromcích nebyly, ale ona rozkvetla. Zaradoval ses a znovu jsi pohladil její větvičky a vroucně jsi k ní promluvil.
Pak jsi odjel na dlouhou cestu. Když ses vrátil, šel jsi za višní a přitom jedl višně koupené na trhu. Pak jsi uviděl, že na tvé višni visí tři červené plody. Jeden jsi utrhl a ochutnal ho. Byl trochu kyselejší než višně z trhu. Dvou zbylých ses nedotkl.
Ó, kdybys věděl, Vladimíre, kolik prospěšného pro tebe bylo v těch malinkých višních. Kolik energie lásky. Z nitra Země a vesmírného prostoru pro tebe višeň sebrala všechno prospěšné a vložila do těchto třech plodů. Dokonce nechala jednu větev uschnout, aby dokázaly tyto tři višně dozrát.
Přesto, že Vladimír ochutnal pouze jednu ze tří višní, a najedl se těch z trhu, kromě toho, že její větvičky znovu pohladil, lístečky ležící na jeho dlani políbil.
Zachvěla se višeň od polibku člověka a vzlétly do světlého vesmírného prostoru city a myšlenka vytvořená malinkou sibiřskou višní – dát člověku to, co dostala od něj. Darovat člověku svůj polibek lásky, zahřát jej světlými city lásky. Proti všem zákonům se myšlenka zmítala ve vesmíru a nenacházela uskutečnění.
Uvědomění nemožnosti uskutečnění, to je smrt.
„Světlé síly vracely višni vytvořenou myšlenku, aby jí mohla v sobě zničit a nezahynout. Ale ona ji nebrala zpátky! Vášnivé přání malinké sibiřské višně zůstávalo neměnné, neobyčejně čisté a chvějící se. Světlé síly nevěděly, co mají dělat. Veliký Tvůrce neměnil ustanovené zákony harmonie. Ale višeň nezahynula. Její myšlenka, úsilí a city byly neobyčejně čisté, a podle vesmírných zákonů Čistou lásku nic nemůže zničit. A ona se vznášela nad tebou a zmítala se ve snaze najít uskutečnění. Jediná ve Vesmíru se snažila vytvořit pro tebe Prostor Lásky. Proto jsem přišla na loď já, abych alespoň nějak zkusila pomoci a uskutečnit to, po čem toužila jedna malá sibiřská višeň.
Můj vztah k tobě, Vladimíre, je jenom můj vztah. Těžko říci, kdo komu pomáhá, višeň mně nebo já višni. Všechno ve vesmíru je vzájemně propojené. Je třeba vnímat skutečnost svým čistým vnitřním Já…
Vlastně nevím, proč to celé píšu. Chtěla jsem vyklízet zahradní domek. Snad ta moje malá višeň mě požádala, abych připomněla do prostoru, že cit je důležitý i pro stromy. Cit, který všeobecně v soudobé době tolik chybí a je záměrně konzumem a virtuálním světem vytlačovaný z lidských srdcí. Jednou mi jeden neobvyklý muž, kterému dlužím knihu, sdělil: Nejdůležitější ze všeho je něha. Něha něh. I Megreho příběh, který jsem tu převyprávěla, dokazuje, že něha dokáže prozářit celý Vesmír a měnit lidské životy.
